Z našich procházek za architekturou
Procházky za architekturou - Müllerova vila, Adolf Loos
V rámci pravidelné školní osvěty z cyklu "Procházky za architekturou" se ve dnech 18.4.a 20.4.2023 se skupinou studentů uskutečnily dvě exkurze do Müllerovy vily. Tuto historickou památku navrhl světoznámý architekt, brněnský rodák Adolf Loos. Studenti si společně s průvodcem prošli a prohlédli toto vrcholné dílo, ve kterém se podařilo zrealizovat prostorový plán – tzv. Raumplan. V detailně zařízeném interiéru vily byla použita řada kompozičních schémat a principů, které jednoduchým tvůrčím způsobem architekt kombinoval. Výsledkem bylo pohodlné a spokojené bydlení.
David Grygar
Demolice Transgasu
Další procházka za architekturou byla tak trochu naruby, protože to byla prohlídka staveniště probíhající demolice brutalistického souboru budov bývalého Transgasu. V současné době velice diskutované téma vyvolává řadu protichůdných reakcí a i proto je vstup na staveniště veřejnosti prakticky úplně omezen. Pro žáky naší školy však byla exkurze umožněna a komentována samotným projektantem demolice. Jak jsme zjistili, projekt bourání takových budov je prací pro statika, který má zkušenost s rekonstrukcemi. Jde o počítání únosností stávajících konstrukcí, po nichž bude muset jezdit těžká technika, navržení podpůrného dočasného zajištění například kovovými stojkami, určení postupu bouracích prací nebo navržení základů pod jeřáby. Budovy byly z většiny odstrojené a tak jsme mohli vidět kostru, převážně ze svařované cortenové oceli, tzv. atmofixu (v interiéru opatřenou protipožárním nástřikem). Asi nejvýraznější část - tzv. řídící centrum nebo dispečink obložený žulovými kostkami je téměř "levitující" hmota na šikmých vzpěrách a ložiscích uložených na železobetonovém dříku (důvodem volby ložisek je zamezení přenosu podzemních otřesů z tunelů). Patra jsou vynášena shora ze střechy konstrukcí svařovaných ocelových Vierendeelových nosníků, stropy jsou ocelobetonové s betonovou deskou na profilovaném plechu. Nejedná se ale o konstrukci spřaženou a plech je profilovaný mírněji, než trapézový typ. Výškové administrativní objekty jsou řešené doslova superkonstrukcí - tedy osmi masivními podporami na vnějším plášti a jedním supersloupem uprostřed. Sloupy vynášejí rámy, opět typu Vierendeelových nosníků, ovšem vždy jen ob jedno patro. Takové řešení umožňuje maximální uvolnění dispozice. Ale také problémy s postupem bourání, když horní konstrukce vynáší tu pod ní. Prohlídka byla neuvěřitelně zajímavá a ráda bych poděkovala všem, kteří nám jí pomohli zprostředkovat - statikům Ing. Karlu Pohanovi, Ing. Pavlu Roubalovi ze Sta-conu a stavbyvedoucímu Danielu Váchovi z Trepartu! A samozřejmě žákům, kteří se zúčastnili!
Tereza Pohanová
Setkání s architektkou a designérkou paní Evou Jiřičnou
V nedávném čísle školního časopisu Plotter byla možnost vyslovit nějaké přání a jedno z nich bylo "setkat se s architektem". Nejsou sice Vánoce, přesto jsem se snažila toto přání vyplnit. Poprvé jsme se setkali s architektem Václavem Aulickým a ve čtvrtek jsme měli neopakovatelnou možnost setkat se s charismatickou první dámou architektury a to se samotnou Evou Jiřičnou, která letos oslaví 80 let. Výstava jejího celoživotního díla probíhá v Centru současného umění DOX a potrvá až do srpna. Zde je k vidění smontované skleněné schodiště s kovovou kostrou, skicář architektky s technickými a grafickými návrhy, vizualizace interiérů a modely staveb. Před přednáškou jsme tedy byli naladěni na notu minimalismu, hi-tech, skla a kovu, elegantních tvarů a struktur. Přednáškový sál se pozvolna plnil a naše skupina byla s padesáti členy určitě nejpočetnější. Na pódium za velkého potlesku vstoupila útlá žena, pokorně se uklonila a byla až dojata vřelým přijetím publika. Její úvodní slova patřila poděkování lidem, kteří s ní spolupracovali a od kterých se toho mohla hodně naučit. Pak následovala prezentace inspirace, kterou vidí hlavně v přírodě okolo sebe a krátké představení úskalí moderní architektury. Poté už jsme mohli obdivovat fotografie z realizovaných staveb a interiérů, kde převážně dominovalo ikonické skleněné schodiště na kovové kostře. V práci byl vidět hlavně smysl pro detail, uplatnění možností skla a kovu, ale i drátkobetonu a optimalizace materiálů, tedy vylehčení a subtilnost, aby se zbytečně neplýtvalo materiály. Když se Eva Jiřičná zamyslí nad svým dílem je přesvědčená, že vše mohla udělat ještě lépe! Nikdo asi nečeká, že od velké světoznámé architektky uslyší hlavně slova skromnosti, pokory a vděčnosti za štěstí na lidi, které potkala. Závěrečnou otázku v diskusi "Co byste vzkázala budoucím architektům?" položila žákyně Sára Pučálková ze třídy 2.C a tím krásně zakončila celé povídání slavné architektky. Ta vzkazuje, že Vás práce musí bavit a naplňovat. A i když jde vlastně o službu lidem, cílem je ji splnit co nejlépe. Všem nám bylo velikou ctí, setkat se s touto inspirativní a noblesní dámou. Děkuji účastníkům mé (pro tuto chvíli) poslední procházky za architekturou.
Tereza Pohanová
Demolice Transgasu
Další procházka za architekturou byla tak trochu naruby, protože to byla prohlídka staveniště probíhající demolice brutalistického souboru budov bývalého Transgasu. V současné době velice diskutované téma vyvolává řadu protichůdných reakcí a i proto je vstup na staveniště veřejnosti prakticky úplně omezen. Pro žáky naší školy však byla exkurze umožněna a komentována samotným projektantem demolice. Jak jsme zjistili, projekt bourání takových budov je prací pro statika, který má zkušenost s rekonstrukcemi. Jde o počítání únosností stávajících konstrukcí, po nichž bude muset jezdit těžká technika, navržení podpůrného dočasného zajištění například kovovými stojkami, určení postupu bouracích prací nebo navržení základů pod jeřáby. Budovy byly z většiny odstrojené a tak jsme mohli vidět kostru, převážně ze svařované cortenové oceli, tzv. atmofixu (v interiéru opatřenou protipožárním nástřikem). Asi nejvýraznější část - tzv. řídící centrum nebo dispečink obložený žulovými kostkami je téměř "levitující" hmota na šikmých vzpěrách a ložiscích uložených na železobetonovém dříku (důvodem volby ložisek je zamezení přenosu podzemních otřesů z tunelů). Patra jsou vynášena shora ze střechy konstrukcí svařovaných ocelových Vierendeelových nosníků, stropy jsou ocelobetonové s betonovou deskou na profilovaném plechu. Nejedná se ale o konstrukci spřaženou a plech je profilovaný mírněji, než trapézový typ. Výškové administrativní objekty jsou řešené doslova superkonstrukcí - tedy osmi masivními podporami na vnějším plášti a jedním supersloupem uprostřed. Sloupy vynášejí rámy, opět typu Vierendeelových nosníků, ovšem vždy jen ob jedno patro. Takové řešení umožňuje maximální uvolnění dispozice. Ale také problémy s postupem bourání, když horní konstrukce vynáší tu pod ní. Prohlídka byla neuvěřitelně zajímavá a ráda bych poděkovala všem, kteří nám jí pomohli zprostředkovat - statikům Ing. Karlu Pohanovi, Ing. Pavlu Roubalovi ze Sta-conu a stavbyvedoucímu Danielu Váchovi z Trepartu! A samozřejmě žákům, kteří se zúčastnili!
Tereza Pohanová
Líbeznice
Díky iniciativě kolegyně Evy Maňhalové jsme měli v pondělí zajímavou možnost exkurze do obce s malebným názvem Líbeznice. Ze stanice metra Ládví jsme byli příměstským autobusem během chvilky na místě a cílem naší cesty byla samozřejmě prohlídka zdejší architektury a informace o urbanismu lokality. Pan starosta se nás doslova starostlivě ujal a u budovy zrekonstruované radnice začal povídat o územním plánu obce, která má zachované historické jádro a dynamicky se rozrůstá. Nynější počet obyvatel je okolo tří tisíc. Územní plán získal architektonický koncept a nepočítá s dalším masivním zvětšováním a případným nevhodným vytvořením "satelitů", proto zvolili řešení ateliéru M1 architekti - Jana Hájka a kolem obce vznikne 4 km dlouhý zelený prstenec s cyklostezkou, lavičkami, mnohotvárnou vegetací, cvičebními prvky, apod. Dále byla pozoruhodná i budova opravené radnice a nedalekého domu služeb. Oba objekty se oblékly do čisté bílé fasády s profilovanou ručně nanášenou omítkou na nové zateplení. Na obou hmotách zmiňovaných objektů se nově vyzdvihly hranolové věže, které společně s věží přilehlého barokního kostela tvoří jádro obce, tedy tzv. tři věže. V aprílovém počasí jsme se přesunuli k rondelu - budově základní školy s třídami nižšího stupně a současně budově základní umělecké školy. Škola koncipovaná do tvaru kruhu s kruhovým atriem působila velmi příjemně. Ateliér Projektil zde zvolil jednoduchou, přesto dokonale funkční dispozici, moderní materiály jako pohledový beton, příjemné horní osvětlení světlíky ve střeše a nebo dřevěné obložení fasády. Naše další zastavení směřovalo do víceúčelového podkrovního sálu ve staré budově školy. Ten nám doslova vyrazil dech, protože podhled je zde kvůli akustice proveden z různě vystupujících trojúhelníků lepeného dřeva a i vůně dřeva v prostoru byla příjemná. Stejně voněla i poslední stavba, tzv. dřevák. Dřevěný skelet z lepených prvků jednoduchého tvaru obložený dřevěnými prkny. Popisované poslední zastavení bylo v multifunkční hale sloužící ke sportovním aktivitám, ale také jako zázemí různých klubových organizací, kavárny, přednáškového sálu a kinosálu. Děkujeme všem zúčastněným za milou atmosféru a bezproblémový návrat do naší školy na Pankráci. Doufám, že jste z procházky stejně jako já načerpali mnoho inspirace.
Tereza Pohanová
Žižkovský vysílač
Další naše procházka za architekturou byla velice výjimečná, měli jsme totiž možnost se setkat u Žižkovského vysílače přímo s architektem Václavem Aulickým. Tato unikátní příležitost se nám naskytla díky nápadu a známostem Patrika Koukala :) a následné e-mailové komunikaci s panem architektem. Vzhledem k jeho působení na Fakultě architektury ČVUT je na přednášky pro mladé studenty zvyklý, i tak jsme ale museli vše skloubit i s našimi časovými možnostmi a jeho pracovními povinnostmi ve Spojprojektu Praha. Pan Aulický povídal o svých začátcích a principech staveb vysílačů, které jsou sami o sobě stavbami ryze technickými a tomu je podřízený i vzhled. Proto se nikdo nemůže divit, že takové objekty budou futuristické nebo hi-tech a budou výrazně vyčnívat v parteru měst i krajiny. Tvar budovy architekt vždy dlouho hledá, zde jsou použité tři tubusy s navěšenými kabinami v různých výškách. Celková výška stavby je 216m, my byli ve vyhlídkové kabině, tzv. observatoři ve výšce 93m. Při výstavbě měly tři ocelové tubusy na vnitřní straně přivařené trny a k nim byl betonovaný vnitřní plášť, jedná se tedy o spraženou konstrukci. Pro samotný anténní stožár je použitý laminát, který má i nosnou funkci, jedná se o český patent. Práce ve výškách zajišťovaly jeřáby, odvážní pracovníci a dokonce i helikoptéra. Různých dalších "perliček" jsme se dozvěděli mnoho a vše se do článku ani nevejde. Faktem ale zůstává, že od otevření stavby v roce 1992 je budova stále více ceněna a obdivována. Její nevšední design nakonec s moderní Prahou doslova žije a vhodně jej doplňuje. Povídání s panem Aulickým bylo inspirující a přínosné a velice za tuto možnost děkujeme. Těšte se na rozhovor s Václavem Aulickým v dalším čísle školního časopisu Plotter.
Tereza Pohanová
Petřínská rozhledna
Před jarními prázdninami jsme vyjeli lanovkou na vrch v nadmořské výšce 318m, kolem nás byl sníh, led a mrazivé počasí. To samozřejmě není v únoru nic podivného, ale my byli v centru hlavního města a mířili k Petřínské rozhledně. Podnět k výstavbě vznikl před 130 lety, když se Klub českých turistů vrátil ze světové výstavy v Paříži, kde poprvé spatřili Eiffelovu věž. Rozhodování a získání prostředků i pozemku bylo rychlé, stejně tak jako stavební práce. Stavba byla zahájena v březnu 1891 podle návrhu architekta Vratislava Pasovského a již v srpnu téhož roku byla rozhledna s výškou 63,5m (tedy cca pětkrát menší než její pařížský vzor) slavnostně otevřena. Lidem v té době připadala jako obraz z budoucnosti, město získalo nový rozměr i pohyb díky lanovce z dílny firmy Ringhoffer nebo kabinového výtahu, který vozil návštěvníky na vyhlídkovou plošinu věže. Nechybělo samozřejmě elektrické osvětlení stavby a nýtovaná ocelová příhradová konstrukce působila doslova futuristicky. Do dnešní doby si tento osobitý ráz rozhledna rozhodně zachovala a výhled z ní na zasněženou Prahu jsme si moc užili díky dobré viditelnosti.
Nashledanou na další procházce za architekturou.
Tereza Pohanová
Jeruzalémská synagoga
Poslední procházka roku 2018 byla věnována Jubilejní nebo-li Jeruzalémské synagoze na Novém Městě. Sešla se skvělá skupina žáků v celkovém počtu 31ks :) Průvodce nás uvedl na tzv. ženskou galerii a vysvětlil vše o výstavbě, která probíhala od roku 1905. Nová synagoga vznikla po pražské asanaci, protože ta měla za příčinu zbourání tři synagogy ve čtvrti Josefov (hygienicky nevyhovujícím prostředí bez kanalizace a vodovodu). Soutěžní návrh na stavbu vyhrál vídeňský architekt Wilhelm Stiassny, také proto, že počítal s dostatečným počtem únikových cest při možném požáru. Zvolil maurský a v té době oblíbený secesní styl. Ohledně maurského stylu vyvstávalo hodně otázek, protože je to styl prioritně pro islámskou architekturu. Jenže roztroušený židovský národ svůj vlastní styl neměl, vždyť vlastně neměli ani svou vlast. Početná židovská komunita přišla přes sever Afriky do Španělska, kam také po nich dorazili muslimové a začali prosazovat typický maurský styl, který Židé převzali pro stavby synagog. Pro Židy bylo 8-12. stol. tzv. zlatým věkem a proto i zde, v Jubilejní synagoze je tento rozkvět připomenut. Stavba skrývá moderní ocelový skelet za množství ornamentů s rostlinnými motivy (arabeskami), zlacenými štukovými výmalbami a mramorovým obloženým. Interiér ani exteriér nešetří barvami, barevnými vitrážemi nebo zdobeným zábradlím. A přesto nepůsobí kýčovitě nebo nevkusně. Je zde množství světel a dostatek světla díky bazilikálnímu osvětlení. Nad vstupem je nápis v hebrejštině "Toto je brána hospodinova, skrze ní vcházejí spravedliví" a samozřejmě symbol Davidovy hvězdy v rozměrné rozetě. Doufám, že se všem líbila procházka tak, jako mě a budu se těšit na další v příštím kalendářním roce 2019!
Tereza Pohanová
Historie a urbanismus Dolních Břežan
S kroužkem Procházky za architekturou jsme se tentokrát vydali do atraktivní obce jižně od Prahy, do Dolních Břežan. Procházku naplánovala kolegyně Eva Maňhalová a abych se přiznala, vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Když jsem se rozhlédla po náměstí, úpravě zeleně i veřejného prostranství, nových budovách, starších opravených stavbách nebo městském mobiliáři, měla jsem pocit, že jsem v přátelském, kultivovaném, civilizovaném, kulturním, přitom vlastně venkovském prostředí, které je velice citlivě navrženo. Dovolte mi krátké zamyšlení, které se odkazuje na vize socialistických utopistů-urbanistů: "Člověka je možné změnit k lepšímu díky kvalitnímu životnímu prostředí." V této obci to rozhodně platí, nevšimla jsem si počmáraných zastávek autobusů, vizitek sprejerů, rozkopaných odpadkových košů nebo zákoutí, do kterých se člověk bojí podívat.
Prohlídka začala v místním informačním centru, kde je 3D kino s krátkým filmem o historii keltského oppida Závist. Dokladem pravěkého a starověkého osídlení jsou nesčetné archeologické nálezy koster, keramických nádob, zlatých mincí zvaných duhovky, šperků, nebo kamenných, kostěných a kovových nástrojů. Dále jsme měli možnost krátkého zastavení v novorománské kapli. Poté se nás ujal starosta obce Ing. Věslav Michalik, Csc. a v přednáškovém sále nového laserového centra nám ukázal prezentaci o vývoji obce a urbanistickém konceptu. S ním jsme také prošli kousek města přes nový Keltský park, který odkazuje na historii a zakomponovává do nové struktury města keltskou spirálu, kříž s kruhem a dubové dřevo jako keltský posvátný strom. Vedle parku jsou nové řadové domy s oplocením z gabionů, na náměstí jsou stromy, vodní prvky, loubí s přístupem do obchodů a kaváren, byty pak mají balkony nebo lodžie přivrácené do veřejného prostoru. Jako perlička na závěr byla prohlídka nové sportovní haly u základní školy. Je od architektonické kanceláře Sporadical, tvar budovy je rotační elipsoid a i když to zní možná trochu extravagantně, hmota je naprosto přirozená, organická s hliníkovým obkladem ve tvaru šindelů. Povrch fasády tak vypadá jako šupiny velkého zvířete. Prosvětlení interiéru je díky mnoha světlovodům velice příjemné a to samé platí o akustické pohodě. Uvnitř dominuje minimalismus pohledového betonu a dřevěného obložení.
Tereza Pohanová
Dům U Kamenného zvonu
V předvánočním čase jsme navštívili jednu z nejstarších budov zdobící Staroměstské náměstí - Dům U Kamenného zvonu. Známé prvky na fasádě jako okna s lomeným obloukem, kamenná kružba s jeptiškami, zbytky fiál a krabů nám hned napověděly, že se jedná o gotické tvarosloví, ale dům má dlouho historii, takže to není zdaleka tak jednoduché. Průvodkyně nám nakonec prozradila, jak to s osudem domu bylo. Měšťanská středověká residence sloužila od 1. pol. 14. stol. pro ubytování členů dvora (Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského). Od 15. stol. probíhaly přestavby v duchu renesance a později v duchu baroka, takže původní gotický vzhled zcela vymizel. Nikdo z obyvatel netušil, že má například obytný pokoj v místnosti původní královské oratoře. Až ve 20.stol. při plánované rekonstrukci se náhle gotické fragmenty začaly objevovat a restaurátoři v tomto domě našly doslova středověký poklad tesaný do kamene. Mohla být tedy zahájena gotizující přestavba a navrácení domu do jeho původního vzhledu (kromě podsebití je téměř vše tak, jak bylo před sedmi sty lety). Dnes je v domě kavárna, výstavní a přednáškové prostory, ale od sklepení, přes točité schodiště, až k původnímu reprezentačnímu sálu se krásný gotický sloh nedá popřít.
Výstava studia ZHA
Kroužek Procházky za architekturou nás zavedl do galerie Jaroslava Fragnera u Betlémské kaple, kde je umístěna mimořádná výstava doposud nezrealizovaných staveb britského studia ZHA, které založila proslulá dáma architektury Zaha Hadid. Její práce jsou typické použitím ostrých úhlů, nakloněných rovin a visutých konzol, jejichž vzhled nás nechává ve stálém napětí - tak vyjadřuje dekonstruktivistický směr její tvorby. Další její práce se dotýkají organických tvarů architektury, na kterých se neváhá inspirovat motivy z říše rostlin nebo splývajícími ladnými křivkami vlnící se vody. Taková byla tvorba Zahy Hadid. Možná se i v Praze dočkáme návrhu revitalizace okolí Masarykova nádraží a autobusového nádraží Florenc, protože plány jsou zatím přichystané na papíře a ve formě modelu.
Šternberský letohrádek v Troji
Poslední procházka ve školním roce 2016/2017 nás zavedla k perle vrcholného baroka v Čechách, Šternberskému letohrádku v Troji. Vše, co jsme se učili v hodinách architektury jsme konečně mohli vidět na vlastní oči - park francouzského typu s geometrickým řešením cestiček a sestříhanými keři, průhledovou osu až na Pražský Hrad, barokní sochařské umění, monumentální oválné schodiště, pilastry, volutové tvary, mušle, oslňující iluzionistickou výmalbu hlavního reprezentačního sálu a nespočet terakotových váz s rostlinnými motivy. Zámek a upravená zahrada působí doslova na všechny smysly návštěvníka. Byl to krásný a uklidňující zážitek, který nás vytrhl z ruchu města a i trochu od starostí běžného školního dne.
Osada Baba
Neděle není jen ideálním dnem pro sváteční oběd, ale také pro procházku. A co by to bylo za procházku bez architektury? Odpoledne tedy vyrážíme s partou nadšenců obdivovat krásy unikátní pražské funkcionalistické osady Baba nacházející se v Dejvicích nad Juliskou. Díky průvodkyni ze spolku "Praha neznámá" se prakticky o každé vile, jejích majitelích a staviteli něco dozvídáme. Když se po první světové válce začíná ve světe rozmáhat funkcionalismus, ani Praha nezůstává pozadu. Zásady formulované Le Corbusierem v roce 1927 jsou na Babě uplatněné doslova na každém kroku. Přes třicet vil nese shodné znaky moderního směru, jako je plochá střecha, železobetonový skelet, pásové okno, obytná terasa, balkon se zábradlím jako ze zaoceánského parníku, čistá fasáda bez zbytečného dekoru a to nejlepší nakonec - úchvatný výhled na Prahu. Mezi vynikající stavitele z tehdejšího Svazu československého díla patřil Pavel Janák, Ladislav Žák, Evžen Lihnart a náš Josef Gočár (vila Glücklich, vila Mojžíš-Lom, dům Kytlica a dům Maule). Do vily Uhlíř nás dokonce majitel pustil a ukázal nám původní kotel na uhlí a terasu. Z křesla na zahradě může den co den pozorovat panorama s Pražským Hradem. No není to krásné místo pro život?
DOX - centrum současného umění
Industriální budova sloužila v minulosti jako továrna na stroje. V roce 2002 jí zakoupil ve zchátralém stavu Leoš Válka a rozhodl se o revitalizaci na multifunkční výstavní prostor, který by sloužil jako galerie současného umění. Přestavba proběhla pod taktovkou architekta Ivana Kroupy. Žáci byli seznámeni s procesem revitalizace tovární budovy na víceúčelový prostor, obdivovali čisté linie a hledali stopy původní architektury. Dále byl program zaměřen na prezentaci dalších skvělých příkladů modernizace a rekonstrukce historických industriálních budov a celkovou revitalizaci bezprostředního okolí. Workshop nabídl žákům také zamyšlení nad dostavbou imaginární tovární budovy. Naši žáci pracovali ve skupinkách jako skuteční architekti a designéři - museli vymyslet koncept, materiál, konstrukci, funkci, zdůvodnit navržený tvar dostavby a obhájit svoji vizi před "investory".
